foto: Bob Asher, Prahain.cz/Zdena a Pepa, starousedlíci v bezdomovecké kolonii.
REPORTÁŽ: Lidé cestující tramvají z Palmovky na Ohradu si v jednom úseku mohou na okamžik připadat jako na návštěvě v jihoamerickém slumu. Z tramvají je totiž výhled na bezdomoveckou kolonii na kraji lesa. Vznikla zde už před dvaceti lety. „Bydlím tady pět let. Ale před chvilkou odešel kamarád, ten tady žije už třináctý rok,“ řekla portálu PrahaIN.cz Zdena (35), která je už nedílnou součástí kolonie.
Cesta na tábořiště není složitá. Ve spleti nadjezdů, lávek a cestiček směr dokonale značkují odpadky všeho druhu. Ukradený nákupní vozík z nedalekého supermarketu doplňuje nánosy igelitových tašek, rozřezaných kabelů, vajglů, prázdných plechovek, lahví a podobně. „Držet si odstup, na nic nesahat, nepodávat ruce, být ve střehu, pozor na agresivní zvířata“, opakuji si v duchu poučky od mojí kamarádky, specialistky na epidemie a hygienu.
V okamžiku, kdy se blížím do „jiného světa“, si říkám, že je dobře, že mrzne. Místní z nedalekých domů totiž tvrdí, že v letních vedrech, když dostane vítr „správný“ směr, je z lesa, který zdejší obyvatelé používají jako toaletu, cítit neopakovaný odér.
Cesta do kolonie. Foto: PrahaIN.cz
Správný směr
Charakteristické stopy nepořádku vedou kolem pěšinky až na kraj kolonie. Sotva vstoupím na území tábořiště, startuje ze zeleného stanu urostlý kříženec rotvajlera. Vzduchem proletí ostrý povel. Rozčilené padesátikilové tele se rázem stáhne a uloží se na matraci vedle svého majitele. „Doma“ jsou dva stálí obyvatelé, Zdena a Pepa (jména jsou pozměněná, pozn. red.) Nečekaná návštěva je vůbec nevyvádí z míry.
Oba jsou přibližně stejně staří, jejich věk odhaduji mezi třiceti a pětatřiceti roky. Pozdravím a téměř hned se dáme do řeči. Zajímá mě, jak přežili nedávnou ledovou vlnu, kdy teplota klesla až na jedenáct stupňů. „Bydlím tady pět a půl roku a už jsem zvyklá. Před chvilkou ale odešel kolega. Ten tady už žije třináct let. Trochu zima nám bylo, ale teď už to jde. Půjdu si teď do Drop Inu pro spacák. Když mrzne, tak jsme tady. V Naději nám nepomůžou a do Armády spásy taky jít nemůžeme, protože máme psa. Občas nás někam pustí. Jakmile ale pes začne štěkat, hned nás vyhodí. Ale nám to nevadí. Nikam moc nechodíme a většinou jsme tady,“ říká Zdena.
Předzahrádka. Foto: PrahaIN.cz
Rána lopatou
Při našem rozhovoru přijde řeč i na to, zda nejde jejich situaci změnit. V okamžiku, kdy přijde řeč na práci, je vidět, že jsou na podobné dotazy zvyklí. Okamžitě totiž oba odříkají odpověď, která na mě působí tak, že ji říkali už mnohokrát. „Jsem nemocná a pracovat nemůžu. Chvilku tady s námi byl takový agresivnější spolubydlící. Pohádali jsme se a on mi lopatou přerazil ruku. Porvali se i naši psi a ten jeho mě kousl přesně do nervového zakončení,“ říká Zdena a ukazuje místo na ruce mezi palcem a ukazováčkem, které zdobí klasická kérka.
Psali jsme
Okolí stanice metra Skalka na Praze 10 patří k místům, jež v hlavním městě nemají dobrou pověst. Patří totiž k lokalitám, které si pro svoji polohu…
Podobně odpovídá i Pepa. Dokonce použije i odborný výraz. „Chtěli bychom naši situaci změnit. Pracovat ale nemůžu, protože mám neuropatii. To mě trochu omezuje při výběru povolání. Nechytnu se ani v chráněných dílnách. Ale třeba se letos něco najde,“ tvrdí Pepa. Na dotaz, zda a kdy si něco půjde hledat, neodpovídá. Stejně tak nereaguje ani Zdena. Po marných dotazech na téma práce se chci něco dozvědět o životě místních obyvatel. Dostávám neurčitou odpověď. Vzápětí si uvědomuji, co už dříve řekla Zdena. Nikam moc nechodí a většinou jsou „doma. Je mi jasné, že čas prožitý pod mostem moc zajímavý a pestrý není.
Ptám se na návštěvy. Do kolonie pod mostem prý moc lidí nemíří. Čas od času přijede na kontrolu hlídka městské policie. Pravidelněji se v táboře objevují i terénní pracovníci Drop Inu (Středisko prevence a léčby drogových závislostí pozn. red.), kteří pro své klienty zajišťují zdravotnické a sociální služby. „Občas za námi přijdou jejich teréňáci. Přinesou vždy nějakou tu konzervu, něco pro psa a popovídají si s námi. Ti chodí pravidelně. My si k nim do organizace chodíme pro oblečení a občas pro nějaké jídlo,“ říká Pepa.
Vrtá mi hlavou, proč na návštěvy chodí pracovníci známého Drop Inu. Většinou se totiž starají o narkomany závislé na tvrdých drogách. Vyměňují jim stříkačky a nosí jednorázové jehly. Neptám se. Předpokládám, že kdyby Zdena s Pepu chtěli, začnou na toto téma hovořit sami. A to se jim evidentně nechce.
Zdena v obýváku. Foto: PrahaIN.cz
Během rozhovoru Pepa sedí na neuvěřitelně špinavé matraci přikrytý peřinou a opřený je o betonový pilíř mostu. Zdena sedí rovnou na zemi. Pod sebou má pouze kousek složeného igelitu. Mezi nimi leží spokojený pes.
Na zemi kolem malé plastové židle leží nože, otvírák, vajgly z cigaret, použité papírové talíře, vypité lahve, plné i prázdné konzervy pro psa a hromada dalších „věcí“. Dvojici toto prostředí evidentně nevadí. Na dotaz, zda jim nebude vadit snímek, říkají, že je jim to jedno. „Zapomněl jsem se učesat,“ řekl mi jen Pepa na rozloučenou.