Zvony připomenou významné osobnosti. Výstava zase slídily z StB

REPORTÁŽ: „Když jsme dostali v Prague City Tourism do správy další pražskou věž – Svatomikulášskou zvonici, zjistili jsme, že zvon svatého Mikuláše je funkční. Začali jsme přemýšlet nad tím, jak ho využijeme,“ popisuje počátek myšlenky vzniku projektu Zvony paměti místopředsedkyně představenstva Prague City Tourism Jana Adamcová.

Tato věž v těsné blízkosti chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně sloužila odjakživa jako hláska. Pražanům ohlašovala nebezpečí různého druhu, je jedno, zda to byl šířící se oheň, povodeň nebo blížící se vojsko. Vždy hlásní na vrcholu věže začali zvonit na poplach a ve směru blížícího se nebezpečí z věže vysunuli černý praporek.

Kajka ráj šmíráků a slídilů

O mnoho let později si zvonici oblíbila Státní bezpečnost, která si zde zřídila pozorovatelnu s názvem Kajka. Směrové mikrofony, odposlechová zařízení, ale i řada fotoaparátů a kamer – tím vším byla prošpikovaná kupole a muži ze Státní bezpečnosti tak mapovali aktivity zahraničních diplomatů. V blízkosti se totiž nacházela stěžejní velvyslanectví tehdy nepřátelských a imperialistických zemí – Spolkové republiky Německa, Francie, Velké Británie a USA.

V jejich hledáčku ale uvízla i řada disidentů a významných osobností české kulturní a společenské třídy.

Nebezpečí je stále živé

Všechno by se mohlo zdát zapomenuto v minulosti, ale to na zahájení projektu Zvony paměti výrazně odmítla senátorka Hana Kordová Marvanová (BEZPP): „Je to nutné připomínat, protože je to stále živé. A protože je to stále živé, je to i stále nebezpečné. Přesvědčují nás o tom události, které se dějí jen pár kilometrů na východ od našich hranic. Rodí se tam nová totalita, která bude využívat stejných prostředků. A na to musíme neustále upozorňovat, a to i formou této akce,“ řekla při zahájení projektu Kordová Marvanová.

I proto bude svým hlasem zvon svatého Mikuláše připomínat osobnosti, které se i s nasazením vlastního zdraví, a dokonce i života postavili totalitním zvůlím 20. století. „Nebude se zvonit pravidelně každý den, ale vždy v den, který připomíná, ať už datem narození či úmrtí, určitou významnou a statečnou osobnost našich dějin,“ připomněla místopředsedkyně představenstva Prague City Tourism Jana Adamcová. Vždy se však bude zvonit ve stejný čas – v 15 hodin. Jde totiž o symbolickou hodinu, ve které zemřel Spasitel a Vykupitel Ježíš Kristus.

Portréty osobností, které bude svým hlasem zvon svatého Mikuláše připomínat, si mohou zájemci přečíst na nově zřízených webových stránkách zvonypameti.cz.

Vykupitelské a spasitelské zvonění

Jen v září se rozezvučí zvon na Malé Straně celkem osmkrát. Premiérové zvonění bude ve čtvrtek 14. září, kdy bude připomenuta osobnost Jana Masaryka. Muže, který bojoval jak proti nacistické, tak i proti komunistické zvůli a jeho život byl podle některých teorií ukončen zákeřně vyhozením z oken Černínského paláce.

O tři dny později bude na řadě připomínka osobnosti Adolfa Kajpra. Katolického kněze, teologa a publicisty, který byl stíhán jak fašisty, tak i komunisty. Ve věznici v Leopoldově také v roce 1959 na infarkt zemřel.

23. září rozezvučení zvonu připomene Alfréda „Fredyho“ Bartoše. Muže, který je spojen s výsadkem Silver A během II. světové války a který našel smrt v roce 1942 na popravišti na pardubickém Zámečku.

Do konce září si pak ještě zvonem připomeneme osobnosti hokejového reprezentanta a mistra světa Bohumila Modrého (24. září), který byl ve zinscenovaném procesu odsouzen k mnoha letům vězení. Na řadu přijde i Fráňa Zemínová (26. září). Silná osobnost ženského hnutí, ale i sociálního hnutí první poloviny 20. století. Žena, která se oddala službě rodině, své straně, demokratickým hodnotám a státu.

Připomínat si budeme i osobnost spisovatele, překladatele a nakladatele Josefa Škvoreckého (27. září) a agrárního a lidoveckého politika Stanislava Broje (28. září), který byl odsouzen ve vykonstruovaném soudním procesu a v roce 1950 popraven.

Poslední zářijová připomínka pak bude patřit o den později velké osobnosti československých dějin. Jde o generála Aloise Eliáše, který byl významným spolupracovníkem domácího i zahraniční odboje. Právě s Eliášem je spojena takzvaná chlebíčková aféra, při které přiotrávil několik českých s fašistickým režimem kolaborujících novinářů. Nejhorlivější profašistický novinář Karel Lažnovský na následky otravy zemřel. Eliáš skončil svůj život v Kobyliské střelnici.

Hledáčky fotoaparátů namířené na Werichovu vilu

Není divu, že slavnostní zahájení projektu Zvony paměti se uskutečnilo v zahradě Werichovy vily na Kampě. Právě na toto místo se Státní bezpečnost zaměřila několikrát.  Jan Werich byl proti srsti jak fašistům, před kterými stačil před zahájením II. světové války emigrovat, tak i komunistům, kteří ho velmi často sledovali.

Správa sledovní StB s zaměřila i na prvorepublikového zpěváka R. A. Dvorského. Na tajném snímku je zachycen pár dní před svým zatčením. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zahradu i příjezdovou cestu k Werichově vile fotili a hlídali tajní i z oken sousedního Lichtenštejnského paláce. Tehdy se však jednalo o budovu Státní plánovací komise. V archivech bezpečnostních složek je popsána tato akce pod kódovým označením Čára-2. Tato sledovací akce se uskutečnila na Štědrý den roku 1974, kdy Jan Werich pozval k sobě do vily zhruba 50 osobností hereckého, společenského a disidentského života.

Členové Státní bezpečnosti tak pořídili fotografie například herce Pavla Landovského či jeho kolegů Raoula Schránila, Miroslava Horníčka nebo Ljuby Herrmanové.

Werich vděčným objektem StB

Jméno Jana Wericha na slavnostním zahájení připomněl historik Petr Blažek. „Jan Werich se však v hledáčku StB objevil poprvé už v roce 1962, a to v souvislosti poměrně nečekané, a to s jednou z prvních voleb miss na našem území. Myšlenka volby miss vznikla na pražské právnické fakultě, kde se také před Rudolfinem konalo vyhlášení výsledků. Průvod studentů v čele s královnou se pak vydal na Petřín a po cestě se mladí studenti zastavili u Werichovy vily. Herec tehdy otevřel okno a studenty pozdravil. StB všechno dokonale zmapovala,“ připomíná historik Petr Blažek.

Výstava Oči státní bezpečnosti

A právě Petr Blažek je hlavním kurátorem výstavy Oči státní bezpečnosti, která celý projekt Zvony paměti doplňuje venkovními panely u Lichtenštejnského paláce na Kampě.

Na kalendáři 24. prosinec 1974 a Jan Werich pořádá vánoční posezení pro padesát přátel. StB je v pohotovosti. Fotoaparáty cvakají. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Na nich se až do 6. prosince veřejnost může dozvědět podrobnosti o jednotlivých akcích StB, ale i o zákulisních praktikách či výplatnicích tehdejších členů StB. Celkem čtrnáct panelů velmi přehledně podává informace o propracovanosti a sofistikovanosti sledování.

Kde všude byly fotoaparáty?

Každého musí zaujmout panel věnovaný způsobu sledování osob. Příslušníci Státní bezpečnosti měli například zabudované sledovací zařízení za čelní maskou vozidla fiat. Ani mříže masky nebránily poměrně sofistikovanému zařízení pořizovat kvalitní a ostré fotografie. Dalším důmyslným způsobem sledování byl sovětský aparát Ajax, který se připevňoval na oblečení.

Vrcholem všeho pak bylo například snímací zařízení ve hřbitovní konvi anebo v dětském kočárku. S ním mohli „tajní“ křižovat Prahu a ze čtyř kamer mohli snímat, co se děje v jejich blízkosti.

Hlava hydry se jmenovala Kavan

Samostatný výstavní panel si pak vysloužili nejvyšší představitelé Státní bezpečnosti, kteří sledování „nepohodlných“ osob nařizovali. Nejobávanějším náčelníkem Správy sledování Státní bezpečnosti byl Antonín Kavan. Vyučil se elektromechanikem, ale na svém kontě měl neuvěřitelné množství zatýkaných osob. Byl to právě Kavan, který zatýkal Gustáva Husáka, Marii Švermovou, Vladimíra Clementise, Josefa Smrkovského, Bedricha Reicina nebo Ludvíka Svobodu. Šéfem Správy sledování byl v letech 1953-68 a pak znovu v letech 1971-81. Za svoje „činy“ si zasloužil rychlý kariérní postup na post majora, velké finanční odměny a Řád práce.

V době na konci 60. let vykonávali funkci náčelníka Správy sledování velmi krátce Štefan Demjan a Ján Hanuliak.

Po skončení Kavanovy éry v roce 1982 byli Správou sledování pověřeni Josef Juřica (do roku 1987) a následně Václav Mencl (do srpna 1990). Následně se Správa sledování rozpadla.

Ani vás nenapadne, odkud odevšad mířily na Pražany fotoaparáty StB. Dozvíte se to na výstavě Oči státní bezpečnosti. Foto: Petr Kouba, PrahaIN.cz

Zajímavé informace nabízí výstava Oči státní bezpečnosti i o sledování po listopadu 1989. Tehdy se správa zaměřila na lidi z vlastních řad a nechala sledovat Milouše Jakeše a Miroslava Štěpána.

Kolik dostávali za šmírování?

Zajímavé informace přináší výstava i v otázce plateb a výplat příslušníkům Státní bezpečnosti. Jeden z panelu nabízí dokument týkající se platových výměrů. V roce 1971 685 příslušníků Správy sledování mělo na rok na výplaty k dispozici milion 875 tisíc a 100 korun československých.

Ne všichni ale pracovali na celý úvazek, a tak dokument uvádí, že průměrný plat „slídilů“ v roce 1971 byl 3.594 korun československých. Podle zdrojů Českého statistického úřadu byl ve stejném roce průměrný plat ve společnosti 1997 korun československých.

Rozhodně to ale není poslední zajímavá informace, kterou vám výstava Oči státní bezpečnosti u Lichtenštejnského paláce nabídne. Dozvíte se tu i o tom, jakým způsobem se prováděl například výcvik sledování nebo které slavné osobnosti se octli v hledáčku StB.

Muzeum paměti XX. Století, Prague City Tourism a Muzeum Kampa také na začátek října chystají vydání česko-anglického katalogu k výstavě a vydání edukačních pracovních listů pro středoškoláky.